FAQ

Pěnový polystyren je zdravotně neutrální, používá se i na obaly pro potraviny jako např. mražené ryby, ovoce apod. Během mnoha desítek let jeho používání (byl objeven v roce 1950) se neprokázaly žádné negativní účinky na lidské zdraví.

Jedná se o jednu z typických pověr, pěnový polystyren nemůže za běžných podmínek samovolně zmizet. K této pověře došlo zřejmě v minulosti, kdy se mohlo stát, že byl EPS vystaven vysokým teplotám nad 80 ºC nebo působením ředidel jako aceton, toluen apod.

Není to pravda. Pěnový polystyren není vypěňován pomocí freonů. Výroba pěnového polystyrenu probíhá v jednoduchých výrobních krocích, při kterých je výchozí surovina – tuhé polystyrenové perličky obsahující nadouvadlo – ohřátá vodní párou. Vlivem ohřevu dojde ke zplynění nadouvadla rozptýleného ve hmotě perlí. Polystyren tím zvětší svůj objem 20x až 50x a uvnitř perlí se vytvoří uzavřená buněčná struktura. Polystyren je pak v uzavřeném prostoru – formě – vypěněn do potřebného tvaru. Jako nadouvadlo je používán pentan – nízkovroucí uhlovodík s bodem varu okolo 37 ºC, který nemá žádné účinky na ozónovou vrstvu – jako například freony.

Není proto správné dávat do souvislosti poškozování ozónové vrstvy naší planety freony – hnacími plyny různých sprejů – a pěnový polystyren. Ani při výrobě, ani při aplikacích pěnového polystyrenu nejsou freony používány, ani nejsou přítomny a nemohou proto unikat do okolí.

Pěnový polystyren je v ČR z hlediska obsahu zdravotně závadných látek velmi přísně sledován. Za prvé – není žádná souvislost mezi formaldehydem a pěnovým polystyrenem. Polystyren je látka, která neobsahuje formaldehyd. Za druhé – mizivě nízké stopy styrenu byly zjištěny u čerstvě vyrobeného polystyrenu. To se podařilo změřit po vyvinutí zvlášť přesných a citlivých analytických metod. Tyto mizivé koncentrace lze od nepaměti nalézt také v mnoha potravinách, například v jahodách, fazolích, pivu apod. A za třetí – ani v souvislosti s radioaktivitou není u pěnového polystyrenu žádný důvod k obavám. Ani alfa, beta a gama záření, ani výskyt radonu nebyly u polystyrenu zjištěny.

Ano, pěnový polystyren má široké uplatnění. Pěnový polystyren nacházíme v mnoha oblastech našeho každodenního života. Květináče z EPS jsou známy téměř 50 let. Vločkovitý granulát z polystyrenu je dnes samozřejmou součástí keramických nádob pro pěstování květin – slouží jako drenáž a zajišťuje zdravou výživu a rychlý vývoj rostlin. Také při zřizování tzv. zelených plochých střech, v zemědělství i v zahradnictví hraje pěnový polystyren důležitou roli. Velké uplatnění nachází jako výborný ochranný a fixační obal pro balení nové elektroniky, bílého zboží a mnoha dalších křehkých či citlivých výrobků. Zdravotní nezávadnost pěnového polystyrenu dokazuje i to, že je používán jako obalový materiál pro potraviny. Od nádob přenosných chladniček až po bedny pro dopravu ryb a zeleniny – to ukazuje na rozsah možnosti použití této hmoty.

Izolace z pěnového polystyrenu mají mnoho dobrých vlastností, které často nejsou všeobecně známé. Jsou biologicky neutrální, nepoškozují ani zdraví, ani životní prostředí. Při práci s EPS není třeba používat ochranné prostředky jako např. ochranný oděv, respirátor, ochranné brýle, rukavice apod.

Při vnějším zateplení např. fasády je tomu právě naopak – zateplení výrazně sníží nebo odstraní kondenzaci vodní páry. Pokud se výjimečně objeví plísně a zvýší vlhkost, není to způsobeno zateplením, ale tím, že se většinou současně mění i okna a několikanásobně se sníží přirozená výměna vzduchu. Pak je třeba upravit režim větrání.

Pojem "dýchání domu" je fyzikální nesmysl, protože stěnami dochází pouze k cca 4% výměně vzduchu a tím i vlhkosti na vzduch navázané. K odvedení vlhkosti z interiéru domu slouží okna, komíny, digestoře nebo u moderních budov vzduchotechnika s využitím rekuperace. Z tohoto důvodu po celém světě fungují milióny dřevostaveb, kde je parozábrana nezbytnou součástí obvodové konstrukce.

Pro konstrukce větrané je příznivější nízký faktor „μ“ tepelné izolace, naopak pro konstrukce nevětrané (jednoplášťové střechy, kontaktní fasádní zateplovací systémy) je vysoká paropropustnost (nízké „μ“) méně příznivá, protože nad tepelnou izolací bývá zpravidla materiál s výrazně vyšším difuzním odporem (stěrky a omítkoviny, hydroizolace). Tyto materiály rychle pronikající vodní páru zadrží v chladné části konstrukce, a ta poté často ve zvýšené míře kondenzuje. Například pro jednoplášťové střechy je nejvýhodnější použít tepelně izolační materiál pro vodní páru co nejuzavřenější, vysoce difuzní materiály s nízkým „μ“ jsou z tohoto hlediska méně výhodné a vyžadují téměř vždy provedení kvalitních parozábran. EPS patří k materiálům se střední propustností pro vodní páru (faktor μ = 20-50) a je nejvíce používán v nevětraných konstrukcích, jako jsou vnější kontaktní zateplovací systémy a jednoplášťové ploché střechy.

Mnoho stavebníků, zejména pokud zateplují dům svépomoci, má tendenci použít nejlevnější pěnový polystyren bez ohledu na původ a vlastnosti. Je třeba si ale uvědomit, že na fasádu lze použít pouze fasádní polystyren, který musí splňovat určitá kritéria kvality – přesnost, tvarovou stálost, pevnost, tepelně izolační vlastnosti. Tyto parametry jsou zcela zásadní a jejich důležitost roste i s přibývající tloušťkou izolace, která je běžně kolem 12 cm a více. Nejlepší zárukou kvality je použití EPS od některého ze členů Sdružení EPS, protože jejich výrobky podléhají pravidelné interní kontrole kvality.

Ano, pěnový polystyren pomáhá vytvářet zdravou prostorovou pohodu bytu. Izolace pěnového polystyrenu mají mnoho dobrých vlastností, které často nejsou všeobecně známé. Jsou biologicky neutrální, nepoškozují ani zdraví, ani životní prostředí.

Jako materiál pro zdravé bytové tepelné a protihlukové izolace pomáhá polystyren šetřit drahou energii pro vytápění a snižuje šíření hluku konstrukcí budovy. Správně použitý udržuje polystyren příznivou a zdravou pohodu bytu. Každý z nás se pak může cítit ve svých čtyřech stěnách příjemně. Izolace z polystyrenu nepřijímají také prakticky žádnou vlhkost. Je důležité vědět, že případné plesnivění není způsobeno tepelnou izolací, ale její absencí. Častou příčinou bývá nevhodné technické řešení konstrukcí, popřípadě nedostatečné větrání apod.

Je statisticky prokázáno, že většina obětí požárů budov zemře vlivem vdechnutí zplodin hoření stavby a jejího zařízení,  nikoli vlivem žáru plamenů - tyto zplodiny hoření mohou být dusivé nebo přímo toxické, nebezpečí možnosti vzniku toxických zplodin hoření při požáru váže na konkrétní materiály, které se v době požáru v budově nacházejí – ať už jako součást stavebních konstrukcí, vybavení budovy nebo např. jako skladovaný materiál. Opakovaná měření v Technickém ústavu požární ochrany Praha prokázala nižší hodnoty toxicity u EPS než u MW, což je v korelaci s výsledky  měření ze švédské laboratoře, která podobná měření provedla před pár lety. Jako doplňující údaj pro posouzení zdravotních rizik osob v místě požáru byl v dalším kroku byl zjišťován obsah těkavých organických látek (TOL), který je u EPS možné měřit pouze ve fázi nedokonalého hoření, protože při plamenném hoření dojde k rozkladu TOL a produktem je pouze uhlík ve formě sazí a oxidy uhlíku. Výsledky měření obsahu TOL byly porovnány s nejvyššími přípustnými koncentracemi škodlivin pro pobytové prostory (NPK) s tím, že  bylo konstatováno, že nedošlo k jejich překročení ani u jedné ze sledovaných látek. Pěnový polystyren tedy není z hlediska toxicity zplodin hoření při požáru nebezpečnější než minerální vlna. V měření z roku 2022 měly desky z EPS nejnižší toxicitu kouře ze všech testovaných tepelně izolačních materiálů (pěnový polystyren, extrudovaný polystyren, minerální vlákna, dřevitá vlákna, polyuretan, fenolická pěna) viz obrázek.

zdroj: Studie TÚPO 2022

Slovo “dokonalé” bych nahradil výrazem “přiměřené”.  Jakmile okna utěsníme dokonale, zamezíme sice nadměrnému a nežádoucímu úniku tepla, ale i větrání potřebnému pro naše zdraví i bezpečnou funkci konstrukcí. Pokles výměny vzduchu v obytné místnosti pod polovinu jejího objemu za hodinu a v trvale neobývané místnosti pod třetinu jejího objemu za hodinu může nadměrně zvýšit koncentraci škodlivin v bytech a tím i rizika alergií a vyvolat těžké stavební havárie (kromě vzniku a bujení plísní je možná až destrukce materiálů hnilobou a houbami). Dokonale utěsnit spáry lze jen tehdy, pokud zajistíme požadovanou výměnu vzduchu jiným způsobem. Zvažujeme-li oproti zateplovacím systémů levné utěsnění okenních spár, musíme započíst i následné vynucené investice do jiného větrání. Dokonalé těsnění je doslova šetřením za každou cenu  (a ta v tomto   případě vysoká). Pro těsnění oken tedy platí, “všeho s rozumnou mírou.” Nové typy kvalitních oken umožňují potřebné odtěsnění.

Tvrzení patří spíše mezi obchodní triky: pro dodavatele je  samozřejmě zajímavé prodat co nejvíce materiálových vrstev. Zásada však platí beze zbytku pouze pro tzv. teplé střechy – střechy bez odvětrání mezi tepelnou izolací a hydroizolací, popřípadě pojistnou hydroizolací. U většiny z nevětraných  střech rozhoduje parozábrana na vnitřním povrchu o jejich  bytí či nebytí – i poměrně malé netěsnosti vznikající  v parotěsné vrstvě buď technologickými průrazy, nebo nedokonalým spojením jednotlivých částí této vrstvy se mohou mstít. Je však třeba vědět, že uvedené tvrzení neplatí pro tzv.studené střechy – střechy s odvětráním mezi vnějším lícem tepelně izolační vrstvy a hydroizolací. Tento typ lze bezpečně navrhnout bez parozábran nad většinou podkrovních prostorů (výjimku představuje koupelna, prádelna a kuchyň bez digestoře či s odsavačem bez odtahu, kde je vzhledem k riziku nadměrné vlhkosti vnitřního vzduchu pojistná parozábrana na místě). Odvětraná střecha bez parozábrany zároveň lépe “dýchá”, to znamená, žeudržuje přirozenou rovnováhu vlhkostního stavu materiálů v konstrukci a vnitřního  prostředí, což je nutné zejména u dřevěných krovů. Parozábrana u vnitřního povrchu odvětrávaných střech  nad prostorem s běžnou vlhkostí je tedy vrstvou, která mírně (a především zbytečně) snižuje jejich bezpečnost.

Hydrofobizace některých izolačních materiálů má časově omezené působení, řádově několik let. Ve srovnání s vlivem tepelné izolace po celou dobu trvanlivosti stavby se tedy jedná o krátké období. Význam hydrofobizace některých izolačních materiálů spočívá v podstatném snížení jejich nasákavosti během často nechráněného skladování a těsně po zabudování před provedením trvalé hydroizolační ochrany konstrukce. Dalším příznivým vlivem hydrofobizace je lepší vlastnost tepelné izolace v kritické době počátečního vysychání stavby, kdy toto vylepšení kompenzuje zhoršení vlastnosti ostatních materiálů vlivem jejich zvýšené vlhkosti.
Pro tepelně technické výpočty, výpočet tepelných ztrát a dimenzování otopného systému tedy musíme uvažovat vlastnosti tepelné izolace v ustáleném vlhkostním stavu bez vlivu hydrofobizace.

Teplotní dilatační pohyby (roztahování materiálů při vyšších teplotách a jejich smršťování při nízkých teplotách) povrchových vrstev vnějšího líce tepelněizolačního systému způsobují výrazné namáhání omítkové vrstvy, které křehká a nepoddajná klasická omítka neumí přenést a popraská i při větších tloušťkách. Předpokladem dlouhodobé trvanlivosti zateplovacího systému ( bez trhlin, které vedou k rychlé degradaci systému) jsou pružné a poddajné   speciální tmely a omítky a v nich zakotvená výztužná síťovina (s neměnnou velikostí ok) , která zajistí rovnoměrné rozložení namáhání do celé plochy. Používání neodzkoušených a necertifikovaných napodobenin, stejně jako nedokonalé provedení se obvykle vymstí zkrácením trvanlivosti zateplovacího systému.

Úpravou vznikne výrazný teplený most ve stěně přiléhající k okennímu rámu s rizikem vzniku plísní tam, kde předtím nebyly. Bez  dalších stavebních úprav je proto nejvýhodnější oprava či výměna původních dvojitých dřevěných oken,, ovšem s lepšími skly na vnitřní straně.
Výše uvedenou náhradu bez ztráty funkční kvality zajistíme při souběžném doplnění teplené izolace okenního ostění na vnější i vnitřní straně konstrukce a tuto dodatečnou, vynucenou investici musíme přičíst  k nákladům na záměnu. Finanční úspora uvedeného řešení je pak sporná.

Tento názor je ve většině případů přinejmenším nepřesný, i když má správný základ. Okny skutečně uniká více tepelné energie. Díváme-li se na problém z pohledu ryze energetického, pak je důvod zaměřit se hlavně na okna. Jiný je ovšem pohled ekonomicko-energetický, vlastní většině investorů, kteří sledují návratnost vložených finančních prostředků nebo investiční náklad na ušetřenou jednotku energie (obvykle na 1 GJ/rok).

Zde je pořadí vhodných úprav obvykle následující:

• utěsnění spár (ovšem s mírou, abychom nesnížili výměnu vzduchu pod hygienické či provozní minimum)
• vyplnění spár mezi okenním rámem a obvodovou stěnou polyuretanovou pěnou
• výměna vnitřního skla v oknech za sklo s tvrdým pokovením
• zateplení okenního ostění
• zateplení podlahy nevytápěné půdy
• výměna obyčejného dvojskla za izolační dvojsklo
• zateplení obvodových stěn, stropu nad suterénem a střechy
• doplnění třetího skla (přídavný rámeček nebo náhrada jednoho ze skel dvojsklem) spolu s nutným zesílením okenního rámu a některých závěsů okenních křídel
• výměna oken za nová dřevěná, popř. plastová, s izolačními skly či dvojskly

Z investorského pohledu se tedy výměna oken řadí obvykle až na jedno z posledních míst.

Jedná se opět o zčásti dobré tvrzení, které však má nesprávný závěrečný úsudek. Přestože úpravy staveb mají až na výjimky opravdu delší návratnost vložených investic, je ekonomicky i provozně výhodné provádět je vždy v první etapě zásahů vedoucích ke snížení energetické náročnosti objektu. Důvodem je úspora investic při následně menších dimenzích zdrojů a otopné soustavy i úspora  při jejich provozování. Navíc domy s nízkou energetickou náročností jsou základním  předpokladem použití všech typů netradičních, obnovitelných zdrojů energií.
Z hlediska státu by tedy měly být plošně (nikoli výběrové)  po splnění jistých kritérií, podporovány  zejména energeticky úsporné stavební úpravy, jež bývají s ohledem na delší  návratnost vložených investic pro běžného investora obtížně dostupné. Tento způsob, užívaný ve většině zemí EU, se už připravuje i u nás.

Při vnějším zateplení je skutečnost právě opačná: zateplení výrazně sníží nebo zcela odstraní kondenzaci vodní páry uvnitř konstrukce. Teplota na vnitřním povrchu obvodových stěn je vyšší, vzdaluje se tak od teploty rosného bodu, což brání i vzniku plísní. Pokud se plíseň přece jen objeví, příčinou není působení vnějšího zateplení, ale vzdory zlepšení vliv jiných zhoršených podmínek – obvykle větší utěsnění spár oken a dveří, popřípadě nezateplení výrazných tepelných mostů v konstrukci (například okenní ostění). Odlišná situace, kterou jsem již dříve podrobně vysvětlil, nastává po vnitřním zateplení. Rizika spočívají právě v možné kondenzaci vodní páry, a to jak v množství vysrážené vlhkosti, tak v přesunu kondenzační zóny blíže k vnitřnímu povrchu konstrukce. První pověra proto platí pouze pro vnitřní tepelné izolace.

Tvrzení opět neplatí v případě vnějšího zateplení, a je zcela  správné pro vnitřní zateplení. Vnější zateplení v zimním období skutečně poněkud potlačí téměř zanedbatelný prostup vzduchu obvodovými konstrukcemi (více než 95% výměny vzduchu však zajišťují spáry a technologická zařízení,  jako jsou ventilátory a digestoře), ale vnitřní vrstvy konstrukce nadále reagují na změny vlhkosti vnitřního vzduchu – konstrukce “dýchá”. V letním a přechodných obdobích vnější zateplení nebrání vysychání konstrukce do vnitřního prostoru. Jinak je tomu  u vnitřního zateplení, jehož správnou funkci podmiňuje provedení parozábrany u vnitřního povrchu, která ale výrazně omezí “dýchání” materiálů stavební konstrukce.  Na výměnu vzduchu v místnostech však má nepatrný vliv (menší než 5%).

Slovo “dokonalé” bych nahradil výrazem “přiměřené”.  Jakmile okna utěsníme dokonale, zamezíme sice nadměrnému a nežádoucímu úniku tepla, ale i větrání potřebnému pro naše zdraví i bezpečnou funkci konstrukcí. Pokles výměny vzduchu v obytné místnosti pod polovinu jejího objemu za hodinu a v trvale neobývané místnosti pod třetinu jejího objemu za hodinu může nadměrně zvýšit koncentraci škodlivin v bytech a tím i rizika alergií a vyvolat těžké stavební havárie (kromě vzniku a bujení plísní je možná až destrukce materiálů hnilobou a houbami). Dokonale utěsnit spáry lze jen tehdy, pokud zajistíme požadovanou výměnu vzduchu jiným způsobem. Zvažujeme-li oproti zateplovacím systémů levné utěsnění okenních spár, musíme započíst i následné vynucené investice do jiného větrání. Dokonalé těsnění je doslova šetřením za každou cenu (a ta v tomto případě vysoká). Pro těsnění oken tedy platí, “všeho s rozumnou mírou.” Nové typy kvalitních oken umožňují potřebné odtěsnění.

Tvrzení patří spíše mezi obchodní triky: pro dodavatele je  samozřejmě zajímavé prodat co nejvíce materiálových vrstev. Zásada však platí beze zbytku pouze pro tzv. teplé střechy – střechy bez odvětrání mezi tepelnou izolací a hydroizolací, popřípadě pojistnou hydroizolací. U většiny z nevětraných  střech rozhoduje parozábrana na vnitřním povrchu o jejich  bytí či nebytí – i poměrně malé netěsnosti vznikající  v parotěsné vrstvě buď technologickými průrazy, nebo nedokonalým spojením jednotlivých částí této vrstvy se mohou mstít. Je však třeba vědět, že uvedené tvrzení neplatí pro tzv.studené střechy – střechy s odvětráním mezi vnějším lícem tepelně izolační vrstvy a hydroizolací. Tento typ lze bezpečně navrhnout bez parozábran nad většinou podkrovních prostorů (výjimku představuje koupelna, prádelna a kuchyň bez digestoře či s odsavačem bez odtahu, kde je vzhledem k riziku nadměrné vlhkosti vnitřního vzduchu pojistná parozábrana na místě). Odvětraná střecha bez parozábrany zároveň lépe “dýchá”, to znamená, žeudržuje přirozenou rovnováhu vlhkostního stavu materiálů v konstrukci a vnitřního  prostředí, což je nutné zejména u dřevěných krovů. Parozábrana u vnitřního povrchu odvětrávaných střech  nad prostorem s běžnou vlhkostí je tedy vrstvou, která mírně (a především zbytečně) snižuje jejich bezpečnost.

Pověra vznikla v začátcích užívání tohoto izolačního materiálu v důsledku prohřešků vůči jeho užitným vlastnostem. Pěnový polystyren neodolává teplotám trvale se pohybujícím nad 70 0C, ani působení organických rozpouštědel. Použití pěnového polystyrenu pod černé či tmavě modré opakní sklo v prvních typech meziokenních vložek, stejně jako užití lepidel, která obsahovala organická rozpouštědla, při položení hydroizolací způsobovalo zmíněné “mizení”pěnového polystyrenu. Ještě nedávno mělo obdobné důsledky přílišné zvýšení teplot při urychlování výroby vrstvených obvodových panelů proteplováním spolu s užíváním nevhodných prostředků při odbedňování ocelových forem bočnic panelů. Pozoruhodné je že k dílčí likvidaci pěnového polystyrenu došlo během velmi krátkého času výroby obvodových panelů, po jejich zabudování do “paneláků” se s ním již nic nedělo. Následné kontroly ukázaly chybějící polystyren a laicky vznikla výše uvedená pověra. Platí tedy zásada – chováme-li se k pěnovému polystyrenu slušně, je jeho trvanlivost srovnatelná s trvanlivostí ostatních materiálů stavby.

Hydrofobizace některých izolačních materiálů má časově omezené působení, řádově několik let. Ve srovnání s vlivem tepelné izolace po celou dobu trvanlivosti stavby se tedy jedná o krátké období. Význam hydrofobizace některých izolačních materiálů spočívá v podstatném snížení jejich nasákavosti během často nechráněného skladování a těsně po zabudování před provedením trvalé hydroizolační ochrany konstrukce. Dalším příznivým vlivem hydrofobizace je lepší vlastnost tepelné izolace v kritické době počátečního vysychání stavby, kdy toto vylepšení kompenzuje zhoršení vlastnosti ostatních materiálů vlivem jejich zvýšené vlhkosti.
Pro tepelně technické výpočty, výpočet tepelných ztrát a dimenzování otopného systému tedy musíme uvažovat vlastnosti tepelné izolace v ustáleném vlhkostním stavu bez vlivu hydrofobizace.

Každý zateplovací systém má vyvíjené a odzkoušené optimální spolupůsobení všech složek. Citovanou kombinací  získáme jakousi náhražku, která však nemá odzkoušené a tudíž ani garantované vlastnosti. Nejrizikovější bývá trvanlivost takto sestavených “systémů” a jejich stálobarevnost. Nízká investice “zaplacená” velmi krátkou trvanlivostí jistě není nejlevnějším řešením.

Teplotní dilatační pohyby (roztahování materiálů při vyšších teplotách a jejich smršťování při nízkých teplotách) povrchových vrstev vnějšího líce tepelné izolace způsobují výrazné namáhání omítkové vrstvy, které křehká a nepoddajná klasická omítka neumí přenést a popraská i při větších tloušťkách. Předpokladem dlouhodobé trvanlivosti zateplovacího systému ( bez trhlin, které vedou k rychlé degradaci systému) jsou pružné a poddajné   speciální tmely a omítky a v nich zakotvená výztužná síťovina (s neměnnou velikostí ok) , která zajistí rovnoměrné rozložení namáhání do celé plochy. Používání neodzkoušených a necertifikovaných napodobenin, stejně jako nedokonalé provedení se obvykle vymstí zkrácením trvanlivosti zateplovacího systému.

Úpravou vznikne výrazný teplený most ve stěně přiléhající k okennímu rámu s rizikem vzniku plísní tam, kde předtím nebyly. Bez  dalších stavebních úprav je proto nejvýhodnější oprava či výměna původních dvojitých dřevěných oken,, ovšem s lepšími skly na vnitřní straně.
Výše uvedenou náhradu bez ztráty funkční kvality zajistíme při souběžném doplnění teplené izolace okenního ostění na vnější i vnitřní straně konstrukce a tuto dodatečnou, vynucenou investici musíme přičíst  k nákladům na záměnu. Finanční úspora uvedeného řešení je pak sporná.

Jedná se o hrubé zkreslení skutečnosti. Výrobci těchto systémů se soustředili na vylepšování vlastností zdiva v ideálním výseku (kde zdivo také zkouší). V komplexním řešení detailů, které by zaručovaly kvalitní vlastnosti konstrukce jako celku, jsou v počátcích (ačkoli halasně předstírají systémovou ucelenost). Například správný způsob osazení nejběžnějších typů oken a dveří s jednoduchým či zdvojeným rámem není v těchto  “ucelených” systémech veden nebo je popsán nesprávně.  Obdobná je situace u okenních nadpraží   a ztužujících oken , kde inovovaná řešení odstraňují problém pouze zčásti: tyto detaily vedou k tepelným mostům, jejichž důsledkem je vždy snížení tepelného odporu konstrukce, navýšení tepelné ztráty oproti deklarovaným hodnotám a v nekřiklavějších případech pokles teploty pod rosný bod, potažmo vznik plísní na vnitřním povrchu. Je tedy na místě zdravě kritické hodnocení nezávislým specialistou, výrobci se dušují, že právě u nich je vše v pořádku.

Tento názor je ve většině případů přinejmenším nepřesný, i když má správný základ. Okny skutečně uniká více tepelné energie. Díváme-li se na problém z pohledu ryze energetického, pak je důvod zaměřit se hlavně na okna. Jiný je ovšem pohled ekonomicko-energetický, vlastní většině investorů, kteří sledují návratnost vložených finančních prostředků nebo investiční náklad na ušetřenou jednotku energie (obvykle na 1 GJ/rok).

Zde je pořadí vhodných úprav obvykle následující:

• utěsnění spár (ovšem s mírou, abychom nesnížili výměnu vzduchu pod hygienické či provozní minimum)
• vyplnění spár mezi okenním rámem a obvodovou stěnou polyuretanovou pěnou
• výměna vnitřního skla v oknech za sklo s tvrdým pokovením
• zateplení okenního ostění
• zateplení podlahy nevytápěné půdy
• výměna obyčejného dvojskla za izolační dvojsklo
• zateplení obvodových stěn, stropu nad suterénem a střechy
• doplnění třetího skla (přídavný rámeček nebo náhrada jednoho ze skel dvojsklem) spolu s nutným zesílením okenního rámu a některých závěsů okenních křídel
• výměna oken za nová dřevěná, popř. plastová, s izolačními skly či dvojskly

Z investorského pohledu se tedy výměna oken řadí obvykle až na jedno z posledních míst.

Jedná se opět o zčásti dobré tvrzení, které však má nesprávný závěrečný úsudek. Přestože úpravy staveb mají až na výjimky opravdu delší návratnost vložených investic, je ekonomicky i provozně výhodné provádět je vždy v první etapě zásahů vedoucích ke snížení energetické náročnosti objektu. Důvodem je úspora investic při následně menších dimenzích zdrojů a otopné soustavy i úspora  při jejich provozování. Navíc domy s nízkou energetickou náročností jsou základním  předpokladem použití všech typů netradičních, obnovitelných zdrojů energií.
Z hlediska státu by tedy měly být plošně (nikoli výběrové)  po splnění jistých kritérií, podporovány  zejména energeticky úsporné stavební úpravy, jež bývají s ohledem na delší  návratnost vložených investic pro běžného investora obtížně dostupné. Tento způsob, užívaný ve většině zemí EU, se už připravuje i u nás.

Pěnový polystyren (EPS) je tepelně izolační materiál s možností širokého uplatnění nejen ve stavebnictví. Svými vlastnostmi se rovněž přímo nabízí pro balící účely. EPS má mnoho pozitivních vlastností, přičemž jednou z důležitých vlastností je jeho bezpečnost ve všech fázích jeho životního cyklu od výroby , přes vlastní užití, až po opětovné použití po recyklaci. Zdravotní a bezpečnostní hlediska mají mimořádnou důležitost v každodenním životě. Proto nikoho nepřekvapuje, že zdraví a bezpečnost dnes mají důležité místo také ve stavebnictví. Při hodnocení stavebních materiálů se nezabýváme jen technickými specifikacemi, ale také faktory, jako je celkový ekologický dopad ,neboli analýza životního cyklu. Zvýšené požadavky na trvale udržitelný rozvoj znamenají, že i stavebnictví musí přehodnotit nejen které materiály bude používat, ale i způsob, jak je bude používat. Tepelné izolace jsou u každé budovy nutností, ale ne všechny materiály používané na tepelné izolace odpovídají bezpečnostním a zdravotním hlediskům. Existuje ale jeden izolační materiál, který je umístěn zvláště vysoko, pokud se jedná o zdraví a bezpečnost. Je jím EPS, jehož fyzikální vlastnosti ho činí ideálním tepelně izolačním materiálem. Závěr: EPS nepředstavuje žádné riziko pro zdraví během výroby, ani při manipulaci a aplikaci, ani v průběhu jeho využití ve stavbě pro obyvatele nebo během demolice a recyklace.

Pěnový polystyren šetří energii. Izolace z pěnového polystyrenu jsou používány téměř 50 let a plní v milionech bytů a domů na celém světě svou funkci izolace proti chladu, teplu a hluku. Polystyren má velký přínos v úsporách energie a v ochraně životního prostředí. Každá tepelná izolace budovy totiž snižuje emise škodlivých látek z komínů a spoří důležité suroviny.

Méně již je známé, že primární energie spotřebovaná při výrobě pěnového polystyrenu je prostřednictvím jeho použití pro tepelnou izolaci uspořena za velice krátké období – od dvou měsíců do jednoho roku. Jak je vidět, přispívají polystyrenové izolace téměř 50 let nemalou měrou k ochraně životního prostředí.

Pěnový polystyren je z hlediska recyklace bezproblémový materiál a je pro ni velmi vhodný. Nejčastější způsoby recyklace:

• možnost zpětného zpracování do EPS výrobků
• rozvinutý průmysl polystyrenbetonu
• termická recyklace

Při uložení na skládce se z EPS neuvolňují žádné látky ve vodě rozpustné, které by mohly znečišťovat spodní vody. Odpad vznikající přímo ve výrobě pěnového polystyrenu se z větší části znovu použije opět ve výrobním cyklu, dále se užívá jako přísada do betonu a izolačních omítek. Větší využití např. použitých obalů z pěnového polystyrenu není otázka technologická, ale otázka organizace sběru a shromažďování těchto materiálů.

Více informací naleznete na stránkách www.recyklujemepolystyren.cz.

EPS je 100 % recyklovatelný materiál, závisí ovšem na tom, v jakém stavu je vytříděn. Ideální je odnést EPS do sběrného dvora, kde na něj mají povětšinou vyhrazené místo, a nesmísí se tak s jiným odpadem. V dalším případě lze vytřídit do žlutého kontejneru na plasty, zde ovšem může docházet ke kontaminaci jinými odpady a ztížení recyklace.