Zateplením domů se zvyšuje riziko kondenzace vodní páry a vzniku plísní
Při vnějším zateplení je skutečnost právě opačná: zateplení výrazně sníží nebo zcela odstraní kondenzaci vodní páry uvnitř konstrukce. Teplota na vnitřním povrchu obvodových stěn je vyšší, vzdaluje se tak od teploty rosného bodu, což brání i vzniku plísní. Pokud se plíseň přece jen objeví, příčinou není působení vnějšího zateplení, ale vzdory zlepšení vliv jiných zhoršených podmínek – obvykle větší utěsnění spár oken a dveří, popřípadě nezateplení výrazných tepelných mostů v konstrukci (například okenní ostění). Odlišná situace, kterou jsem již dříve podrobně vysvětlil, nastává po vnitřním zateplení. Rizika spočívají právě v možné kondenzaci vodní páry, a to jak v množství vysrážené vlhkosti, tak v přesunu kondenzační zóny blíže k vnitřnímu povrchu konstrukce. První pověra proto platí pouze pro vnitřní tepelné izolace.
Zateplením se obvodová konstrukce příliš uzavře a nedýchá.
Tvrzení opět neplatí v případě vnějšího zateplení, a je zcela správné pro vnitřní zateplení. Vnější zateplení v zimním období skutečně poněkud potlačí téměř zanedbatelný prostup vzduchu obvodovými konstrukcemi (více než 95% výměny vzduchu však zajišťují spáry a technologická zařízení, jako jsou ventilátory a digestoře), ale vnitřní vrstvy konstrukce nadále reagují na změny vlhkosti vnitřního vzduchu – konstrukce “dýchá”. V letním a přechodných obdobích vnější zateplení nebrání vysychání konstrukce do vnitřního prostoru. Jinak je tomu u vnitřního zateplení, jehož správnou funkci podmiňuje provedení parozábrany u vnitřního povrchu, která ale výrazně omezí “dýchání” materiálů stavební konstrukce. Na výměnu vzduchu v místnostech však má nepatrný vliv (menší než 5%).
Dokonalé utěsnění oken je nejlevnější a nejúčinnější způsob šetření energií.
Slovo “dokonalé” bych nahradil výrazem “přiměřené”. Jakmile okna utěsníme dokonale, zamezíme sice nadměrnému a nežádoucímu úniku tepla, ale i větrání potřebnému pro naše zdraví i bezpečnou funkci konstrukcí. Pokles výměny vzduchu v obytné místnosti pod polovinu jejího objemu za hodinu a v trvale neobývané místnosti pod třetinu jejího objemu za hodinu může nadměrně zvýšit koncentraci škodlivin v bytech a tím i rizika alergií a vyvolat těžké stavební havárie (kromě vzniku a bujení plísní je možná až destrukce materiálů hnilobou a houbami). Dokonale utěsnit spáry lze jen tehdy, pokud zajistíme požadovanou výměnu vzduchu jiným způsobem. Zvažujeme-li oproti zateplovacím systémů levné utěsnění okenních spár, musíme započíst i následné vynucené investice do jiného větrání. Dokonalé těsnění je doslova šetřením za každou cenu (a ta v tomto případě vysoká). Pro těsnění oken tedy platí, “všeho s rozumnou mírou.” Nové typy kvalitních oken umožňují potřebné odtěsnění.
Bez parozábrany u vnitřního povrchu není možné provést bezpečné zateplení šikmé střechy podkroví.
Tvrzení patří spíše mezi obchodní triky: pro dodavatele je samozřejmě zajímavé prodat co nejvíce materiálových vrstev. Zásada však platí beze zbytku pouze pro tzv. teplé střechy – střechy bez odvětrání mezi tepelnou izolací a hydroizolací, popřípadě pojistnou hydroizolací. U většiny z nevětraných střech rozhoduje parozábrana na vnitřním povrchu o jejich bytí či nebytí – i poměrně malé netěsnosti vznikající v parotěsné vrstvě buď technologickými průrazy, nebo nedokonalým spojením jednotlivých částí této vrstvy se mohou mstít. Je však třeba vědět, že uvedené tvrzení neplatí pro tzv.studené střechy – střechy s odvětráním mezi vnějším lícem tepelně izolační vrstvy a hydroizolací. Tento typ lze bezpečně navrhnout bez parozábran nad většinou podkrovních prostorů (výjimku představuje koupelna, prádelna a kuchyň bez digestoře či s odsavačem bez odtahu, kde je vzhledem k riziku nadměrné vlhkosti vnitřního vzduchu pojistná parozábrana na místě). Odvětraná střecha bez parozábrany zároveň lépe “dýchá”, to znamená, žeudržuje přirozenou rovnováhu vlhkostního stavu materiálů v konstrukci a vnitřního prostředí, což je nutné zejména u dřevěných krovů. Parozábrana u vnitřního povrchu odvětrávaných střech nad prostorem s běžnou vlhkostí je tedy vrstvou, která mírně (a především zbytečně) snižuje jejich bezpečnost.
Pěnový polystyren v konstrukcích po časech mizí.
Pověra vznikla v začátcích užívání tohoto izolačního materiálu v důsledku prohřešků vůči jeho užitným vlastnostem. Pěnový polystyren neodolává teplotám trvale se pohybujícím nad 70 0C, ani působení organických rozpouštědel. Použití pěnového polystyrenu pod černé či tmavě modré opakní sklo v prvních typech meziokenních vložek, stejně jako užití lepidel, která obsahovala organická rozpouštědla, při položení hydroizolací způsobovalo zmíněné “mizení”pěnového polystyrenu. Ještě nedávno mělo obdobné důsledky přílišné zvýšení teplot při urychlování výroby vrstvených obvodových panelů proteplováním spolu s užíváním nevhodných prostředků při odbedňování ocelových forem bočnic panelů. Pozoruhodné je že k dílčí likvidaci pěnového polystyrenu došlo během velmi krátkého času výroby obvodových panelů, po jejich zabudování do “paneláků” se s ním již nic nedělo. Následné kontroly ukázaly chybějící polystyren a laicky vznikla výše uvedená pověra. Platí tedy zásada – chováme-li se k pěnovému polystyrenu slušně, je jeho trvanlivost srovnatelná s trvanlivostí ostatních materiálů stavby.
Hydrofobizace (nátěr proti vlhkosti) trvale zajišťuje dobré tepelně izolační vlastnosti některých izolačních materiálů na úrovni jejich suchého stavu.
Hydrofobizace některých izolačních materiálů má časově omezené působení, řádově několik let. Ve srovnání s vlivem tepelné izolace po celou dobu trvanlivosti stavby se tedy jedná o krátké období. Význam hydrofobizace některých izolačních materiálů spočívá v podstatném snížení jejich nasákavosti během často nechráněného skladování a těsně po zabudování před provedením trvalé hydroizolační ochrany konstrukce. Dalším příznivým vlivem hydrofobizace je lepší vlastnost tepelné izolace v kritické době počátečního vysychání stavby, kdy toto vylepšení kompenzuje zhoršení vlastnosti ostatních materiálů vlivem jejich zvýšené vlhkosti.
Pro tepelně technické výpočty, výpočet tepelných ztrát a dimenzování otopného systému tedy musíme uvažovat vlastnosti tepelné izolace v ustáleném vlhkostním stavu bez vlivu hydrofobizace.
Nejlevnější zateplení získáme kombinací nejlevnějších součástí různých zateplovacích systémů
Každý zateplovací systém má vyvíjené a odzkoušené optimální spolupůsobení všech složek. Citovanou kombinací získáme jakousi náhražku, která však nemá odzkoušené a tudíž ani garantované vlastnosti. Nejrizikovější bývá trvanlivost takto sestavených “systémů” a jejich stálobarevnost. Nízká investice “zaplacená” velmi krátkou trvanlivostí jistě není nejlevnějším řešením.
Na zateplovací systémy lze použít klasické omítky, jsou-li v dostatečné sloušťce
Teplotní dilatační pohyby (roztahování materiálů při vyšších teplotách a jejich smršťování při nízkých teplotách) povrchových vrstev vnějšího líce tepelné izolace způsobují výrazné namáhání omítkové vrstvy, které křehká a nepoddajná klasická omítka neumí přenést a popraská i při větších tloušťkách. Předpokladem dlouhodobé trvanlivosti zateplovacího systému ( bez trhlin, které vedou k rychlé degradaci systému) jsou pružné a poddajné speciální tmely a omítky a v nich zakotvená výztužná síťovina (s neměnnou velikostí ok) , která zajistí rovnoměrné rozložení namáhání do celé plochy. Používání neodzkoušených a necertifikovaných napodobenin, stejně jako nedokonalé provedení se obvykle vymstí zkrácením trvanlivosti zateplovacího systému.
Je výhodné a úsporné nahradit klasická dvojitá (špaletová) okna jednoduchými s izolačními dvojskly či okny zdvojenými
Úpravou vznikne výrazný teplený most ve stěně přiléhající k okennímu rámu s rizikem vzniku plísní tam, kde předtím nebyly. Bez dalších stavebních úprav je proto nejvýhodnější oprava či výměna původních dvojitých dřevěných oken,, ovšem s lepšími skly na vnitřní straně.
Výše uvedenou náhradu bez ztráty funkční kvality zajistíme při souběžném doplnění teplené izolace okenního ostění na vnější i vnitřní straně konstrukce a tuto dodatečnou, vynucenou investici musíme přičíst k nákladům na záměnu. Finanční úspora uvedeného řešení je pak sporná.
Jednovrstvé zděné systémy, jako je zdivo z pórobetonových či vylehčených keramických TERM tvárnic, jsou bez tepelných mostů a nehrozí u nich riziko vzniku plísní na vnitřním povrchu.
Jedná se o hrubé zkreslení skutečnosti. Výrobci těchto systémů se soustředili na vylepšování vlastností zdiva v ideálním výseku (kde zdivo také zkouší). V komplexním řešení detailů, které by zaručovaly kvalitní vlastnosti konstrukce jako celku, jsou v počátcích (ačkoli halasně předstírají systémovou ucelenost). Například správný způsob osazení nejběžnějších typů oken a dveří s jednoduchým či zdvojeným rámem není v těchto “ucelených” systémech veden nebo je popsán nesprávně. Obdobná je situace u okenních nadpraží a ztužujících oken , kde inovovaná řešení odstraňují problém pouze zčásti: tyto detaily vedou k tepelným mostům, jejichž důsledkem je vždy snížení tepelného odporu konstrukce, navýšení tepelné ztráty oproti deklarovaným hodnotám a v nekřiklavějších případech pokles teploty pod rosný bod, potažmo vznik plísní na vnitřním povrchu. Je tedy na místě zdravě kritické hodnocení nezávislým specialistou, výrobci se dušují, že právě u nich je vše v pořádku.
Zateplování obvodových stěn je zbytečné, neboť okny uniká daleko více tepla. Lepší je vyměnit okna za izolačně výhodnější.
Tento názor je ve většině případů přinejmenším nepřesný, i když má správný základ. Okny skutečně uniká více tepelné energie. Díváme-li se na problém z pohledu ryze energetického, pak je důvod zaměřit se hlavně na okna. Jiný je ovšem pohled ekonomicko-energetický, vlastní většině investorů, kteří sledují návratnost vložených finančních prostředků nebo investiční náklad na ušetřenou jednotku energie (obvykle na 1 GJ/rok).
Zde je pořadí vhodných úprav obvykle následující:
- utěsnění spár (ovšem s mírou, abychom nesnížili výměnu vzduchu pod hygienické či provozní minimum)
- vyplnění spár mezi okenním rámem a obvodovou stěnou polyuretanovou pěnou
- výměna vnitřního skla v oknech za sklo s tvrdým pokovením
- zateplení okenního ostění
- zateplení podlahy nevytápěné půdy
- výměna obyčejného dvojskla za izolační dvojsklo
- zateplení obvodových stěn, stropu nad suterénem a střechy
- doplnění třetího skla (přídavný rámeček nebo náhrada jednoho ze skel dvojsklem) spolu s nutným zesílením okenního rámu a některých závěsů okenních křídel
- výměna oken za nová dřevěná, popř. plastová, s izolačními skly či dvojskly
Z investorského pohledu se tedy výměna oken řadí obvykle až na jedno z posledních míst.
Zateplovací úpravy stavby mají delší návratnost než zásahy do technologického vybavení objektu, proto je výhodnější provádět (a z hlediska státu podporovat) změny způsobu vytápění.
Jedná se opět o zčásti pravdivé tvrzení, které však má nesprávný závěrečný úsudek. Přestože úpravy staveb mají až na výjimky opravdu delší návratnost vložených investic, je ekonomicky i provozně výhodné provádět je vždy v první etapě zásahů vedoucích ke snížení energetické náročnosti objektu. Důvodem je úspora investic při následně menších dimenzích zdrojů a otopné soustavy i úspora při jejich provozování. Navíc domy s nízkou energetickou náročností jsou základním předpokladem použití všech typů netradičních, obnovitelných zdrojů energií.
Z hlediska státu by tedy měly být plošně (nikoli výběrové) po splnění jistých kritérií, podporovány zejména energeticky úsporné stavební úpravy, jež bývají s ohledem na delší návratnost vložených investic pro běžného investora obtížně dostupné. Tento způsob, užívaný ve většině zemí EU, se už připravuje i u nás.
